Ivetka a Danča

Každý rozhovor v rámci Humans of Paraple je hodně inspirující. Seriál se nedotkne pouze našich klientů, lidí po poškození míchy, ale kohokoliv, kdo je nějak s Parapletem propojený. Tentokrát Vám přinášíme hodně silné příběhy dvou děvčat, které se potkaly po úrazu v rehabilitačním ústavu a jsou kamarádky, i když jsou každá úplně jiná.

Danča (28)

Měla jsem silné deprese a i přesto, že tady byl pes, jsem skočila z okna, chtěla jsem to skončit, začalo to již dříve, sebepoškozováním. Po nemocnici jsem byla v Kladrubech, tam jsem se potkala s Ivetou. Potkali jsme se ve výtahu, když jsme šli obě na cigárko. V Kladrubech jsem i chodila, teď to nějak nejde, noha se mi vytáčí. Taky jsem tam chodila na keramiku, udělala jsem ovečku Shaun a dala jí tetě, doufám, že jí ještě má.

Maggie je můj maďarský ohař, je jí už dvanáct, ona by mi i pomohla i kdybych měla epileptický záchvat, což už se mi párkrát stalo. Slíbila jsem rodině, že dokud tady bude, tak nebudu blbnout. Jinak mi moc věcí nedělá radost a nic mě nebaví. Poslední dobou tedy tráva, i když jsem začala kouřit jen kvůli tomu, aby mi bylo lépe a pak taky Šlesingr, když se začne vrtět. Taky zintenzivňuje mé vnímání při sexu. A neubalím si sama, klepou se mi ruce, takže keramika ani žádné ruční práce taky nepřipadají v úvahu a to mám strojárnu.

 

Danča si nepřála fotit

 

Byla jsem chvíli i ve Fatimě, jen mě tam odsud vyhodili, začala jsem si s asistentkou, to bylo proti jejich pravidlům, tak jsme šly obě. Později mi došlo, jak mě využívá, podváděla mě a jen ode mne brala peníze, které jsem jí posílala, celý příspěvek na osobní asistenci. Jinak bydlím sama se psem, tedy teď tam přebývá i jedna bývalá, dočasně. Taky mi pomáhá jeden můj kamarád, udělal by pro mě všechno.

Nepracuji a nechci. Mám i problémy s exekucí, tak vlastě ani pracovat pořádně nejde. Mám ráda filmy, horory nebo seriály jako Teorie Velkého třesku, Brickelberry nebo cokoliv od Marvela. Komiksy jsou fajn, ale jsou zatraceně drahé, i když za ty peníze co jsem poslala pryč bych nějakou edici už měla.

 


 

Iveta (30)

Mě zase Kladruby ukázaly, že vlastně mám ještě štěstí, že mohou lidé dopadnout daleko hůř. Od začátku byl ale Kuba moje největší motivace k tomu se dát dohromady. Už to jsou tři roky od úrazu, Kubovi už je deset, je v předpubertě, ale pomáhá mi, je moc hodnej. Bydlíme v baráku, jen s malým, vedle našich. Chtěli bychom taky pejska, asistenční border kolii, už se cvičí. Černobílou. Chtěla jsem sice Bountyho, blonďák jako já, ale nehodil se pro výcvik. Já jsem v Kladrubech chodila do truhlárny a vyrobila Kubovi slona.

Začala jsem teď studovat. Jezdím s kamarádkou, kadeřnicí, každou druhou sobotu v měsíci do Brna na psychologický kurz. Jeto fajn, dělá mi vlasy a studuje se mnou. Střídáme se, kdo bere auto. Už mám v řízení jistotu, jen do Prahy se bojím. Bylo to zatím jen jednou, ale je to zajímavé, baví mě to. Zajímala by mě i práce regionálního zástupce v projektu CZEPA. Tak uvidíme.

Snažím se sportovat i to trochu organizovat. V základní škole v Lounech hrajeme stolní tenis, to tedy většinou jen já s Vlastíkem, ostatní mohou vzhledem ke svému postižení hrát jen bocciu, kterou také organizujeme. Já mám raději komedie, moje nejoblíbenější je Král videoher. A tanec, to bylo, Stardance byl fajn zážitek, jen je mi líto, že to nemám. A už to nejde nikde pustit.

V intimním životě to není špatné, určitým způsobem cítím, i když je muž ve mně, není to sice stejné, jsem schopna všech poloh, líbí se mi to, je to příjemný pocit, jen to není dotažené do konce a to mě štve.